Starý hanácký právo

„Starý hanácký právo“, je „ostatkový zvyk", který se na Hané a to hlavně na vesnicích udržuje jako památka, jak se naši předkové bavívali a jak masopustní veselí končívali.

Chasa zvolila ze svého středu stárka a dva mladší stárky, které vyslala k rychtáři vyjednávat a žádat, aby konec masopustu patřil jim. Když jim to bylo přislíbeno, ovšem s podmínkou, že budou mít právo se nejen veselit, ale že musí po tu dobu převzít veškeré řízení obce a starat se i o pořádek v ob­ci, začaly přípravy.

    Nově zvolený rychtář, nebo fojt, měl k výkonu „práva ostatkovýho“ pomocníky, dva konšely a písaře, kopaře, ponocného, sklepníka a komináře.

„Právo" představoval někde meč ozdobený fábory, uložený ve zvláštní truhlici u rychtáře, jinde to byl rožeň zaťatý do dřevěného skřenka, navrchu se špicí, aby se mohl zapíchnout do stropu v hospodě. Nezbytnou feruli (feroli) představovala zvláštní vařečka, na konci rozštěpená, aby při klep­nutí vydávala ostřejší zvuk. No a „hříchy" a „přečiny", ty se nasbíraly na každého. Za ty se soudilo, odsuzovalo a vypláceno.

Původní obřadní zvyklosti „ostatkovýho práva" se postupně rozrostly do atraktivní slavnosti celé obce. Jestliže šlo dříve o zimní povyražení mladých a to hlavně chlapců, dnešní „Starý hanácký právo" je záležitostí celé dědiny. Protože se opakuje po deseti letech, zahrnuje vždy jinou „chasu", která, aby se předvedla, nacvičuje k tomuto účelu lidové tance, především jejich soubory, besedy.

U nás se vžila „Česká beseda", přesto, že by to měla být především „Hanácká" nebo „Moravská" beseda. „Česká beseda" nám vyhovuje proto, že je dobře propracovaná a i když je náročnější, učí se ji u nás chasa s takovou chutí, že by nám to mohli v Čechách závidět.